Úvodní žvást

Jak se má vlastně začít s Xtým pokusem o blog? Erm...

Nemusím zdravit, nemusím se představovat; jediné, co musím, je vyplodit úvodní článek, který odstartuje další etapu mého života, ve které budu pro změnu zaplňovat webový prostor. Amen.

Pro začátek to radši rovnou zkazím tím, že se vyhnu tématu, jak nejlépe spasit svět. Místo toho začnu zcela jednoduše - mým dnešním rozhořčením: Jako obvykle jsem ze školy jela autobusem, jako obvykle jsem přestupovala na Masarykově náměstí a jako obvykle jsem postrádala mačetu při prodírání se džunglí z lidských těl. Když jsem se konečně probojovala na místo, kde bych nikomu nepřekážela, neubránila jsem se nasupenému pohledu a vzteklé myšlence "Proč se sakra musí lidi stavět jak čuráci hnedka ke kraji?!" Samozřejmě všichni čekali na 14ku. Nevím, jestli je to tím číslem, nebo špatnou výchovou v Čívicích, ale jinde než při čekání na čtrndu se to nevidí. I když autobus jede až za stopadesátmiliónů let, stejně musí všichni ti trubci čekat hnedka u obrubníku a znepříjemňovat vystupování z autobusů všem ostatním. A kouzelné slovíčko UHNOUT? Neexistuje.

Dotyčným jsem vděčná akorát za použitelnou problematiku mého prvního příspěvku. Který jsem díky úžasnému nápadu na omezený počet pokusů přihlášení musela psát 2x. Sláva, sláva, sláva :))

M.