O sebelásce

Dobytci se zase můžou uklidnit, o autoerotice to nebude, i když ta k sebelásce zcela jistě taky patří. Dlouho jsem se rozhodovala, jak tenhle příspěvek vlastně pojmu, protože tohle je tak široké téma, že prostě není v mých silách se v tom neztratit, nebo okomentovat všechny možné aspekty. Zůstaňme tedy u toho vzhledu, konkrétně u postavy.

Víte, já jsem poslední dobou taková rozpolcená z lidí. Respektive ani ne tak rozpolcená, jako spíš znechucená. Upřímně řečeno mi opravdu nezáleží na tom, jestli je člověk hubený nebo tlustý, jakou má barvu kůže, co má vystudováno, nebo kolik má peněz. Důležitá hodnota je pro mě charakter a přístup k ostatním, prostě to, jak se chová. Ale bohužel to tak nemají všichni. A to mě přivádí k otázce, proč se vlastně lidé nedokáží smířit s tím, že je každý jiný, a mají neustále potřebu to všem předhazovat? Co je cizímu člověku do toho, jak vypadáte? Proč si lidé myslí, že mají právo jiným diktovat, co se svým životem mají dělat?

Je mi úplně na blití z toho, co někteří dokáží napsat nebo říct. A ještě víc blivno je mi z toho, jak všechny ty nechutný kecy dokážou někomu pokroutit život. Schválně si vzpomeňte, kdy vás nějaký komentář nebo poznámka zasáhly natolik, že jste kvůli nim pak změnili některá svá rozhodnutí navzdory tomu, co byste si přáli vy sami. Vzpomeňte si, jak jste cítili zle, jak jste přemýšleli, co můžete udělat, abyste prostě jen nebyli sami sebou. Nic moc vzpomínky, co? A teď mi prostě řekněte, proč si to lidi dělaj. Odpovědi se nejspíš nikdy nedočkám, žádná obhajitelná neexistuje. To, že někomu úmyslně ublížíte, se prostě nedá nijak omluvit. Pokud mám mluvit k těm, kteří tohle dělají (tzn. znepříjemňují ostatním život), stačí mi říct jen - nedělejte to. Prostě to sakra nedělejte, není na tom nic hrdinského ani cool, nikomu tím nepomůžete, dokonce ani sobě, efektivně si sebevědomí zvednete X jinými způsoby, tímhle ne. 

Ano, samozřejmě není možné, aby se všem vše líbilo. Existují nějaké preference. Ale je to opravdu důvod k tomu, abychom hanili něco, co sice není dle vkusu našeho, ale může se to trefit do vkusu někoho jiného? Myslete si co chcete, preferujte co chcete. Ale nekažte ostatním lidem život. Až budete chtít zase příště argumentovat třeba zdravím, uvědomte si, že o tom člověku víte kulový. Víte prd o tom, jak se stravuje, jaký je jeho zdravotní stav, nebo životní styl, případně jak na tom časem bude. Dalším oblíbeným argumentem je něco ve stylu "nikdy si nenajdeš partnera". Jo fákt? Pocem na chvíli! A zároveň mi dej svoji věšteckou kouli. A úplně nejlepší jsou slinty "kdybys zhubla/přibrala pár kilo, tolik by ti to slušelo". Tvl nekecej, zhubla jsem 10 kg, a nikdo z těch "chytrolínů" si toho ani nevšiml. A ne, opravdu v mém těle není uvězněná štíhlá holka, stejně jako ty štíhlé slečny neztratily svoje prsa a boky cestou z porodnice, aby je nutně po X letech musely někde najít.

A teď budu mluvit k těm, kteří trpí právě tím, že je atakují jiní. Vaše tělo je jediné, které kdy budete mít (pomineme teď buňkovou obnovu, všichni víme, jak to myslím). CELÝ ŽIVOT musíte žít především sami se sebou, ne s ostatními. Naučte se mít sami sebe rádi. Je to zatraceně dlouhá a náročná cesta, já to vím, ale ta úleva za to stojí. Proč byste se měli  nenávidět jen proto, že Mařka z béčka má jinou představu o kráse? Znamená to snad, že když se nelíbíte jí, nebudete se líbit ani nikomu jinému? Co je špatného na tom, že máte jinou stavbu těla, než Petr z vedlejší ulice? Rodíme se snad jako odlitky z jedné formy? Ne. Neporovnávejte se s ostatními, soustřeďte se sami na sebe. Základem štěstí je být šťastný ve svém vlastním těle, tak se ho nesnažte měnit kvůli ostatním. Oni za vás ve vašem těle nikdy žít nebudou. Pokud cítíte, že chcete změnu, tak vám samozřejmě nebráním. Pokud vás zhubnout nebo přibrat udělá šťastnými, udělejte to, co považujete za nezbytné. Ale je důležité se zamyslet nad tím, jestli je "problémem" opravdu vaše tělo, nebo jestli ten problém leží jinde. 

A na závěr ještě malé zamyšlení nad tím, co to vlastně znamená, když se řekne body-positive. Ačkoliv jsem tlustá, rozhodně mě nežere, že jiní lidé jsou štíhlí. Nestojím v táboru "ženská, kterou je za co chytnout, je lepší, než vychrtlina". Proč taky? Budu mít ráda sama sebe a ty, kteří vypadají jako já, jen proto, abych mohla nesnášet lidi, kteří vypadají jinak? No to bych si fakt pomohla. Nechápu tenhle přístup, a je jedno, na čí straně jste. A co z toho plyne? Prostě jenom respektuje tu tělesnou diverzitu. Respektujte, že každý má jiné tělo než vy, a i když to nesedí vašemu vkusu, nechte toho člověka žít, a starejte se o sebe. Mějte rádi to, co máte, a nechte ostatní, ať beze strachu dělají to samé.

Samozřejmě jsem nezvládla pokrýt vše, o čem jsem chtěla psát, ale co už. Možná by bylo jednodušší prostě jenom natočit video a vyzpovídat se z té frustrace, která na mě dopadá pokaždé, když si přečtu nějaký zoufalý výkřik o tom, jak se někdo nenávidí. Ale jelikož by při tom padla nechutná spousta sprostých slov a skákala bych od tématu k tématu jako blecha, radši jsem vás toho ušetřila. Budu ráda, když si aspoň pár lidí z téhle trochy myšlenek něco odnese. Nějak s tou nápravou vnímání sebe sama lidstvo začít musí...

P.S. A bylo by fajn, kdyby lidé přestali sami sobě srážet sebevědomí. "Bože, já mám tak velkej zadek", "Kristovanoho, já nemám vůbec žádný prsa", "Chtěl bych být tak nabušený jako on", "Proč nejsem taky tak krásná". Bitch, ain't nobody got time for that. Jak si vás mají vážit ostatní, když si nevážíte sami sebe?

M.

(a pokud by měl někdo potřebu si o tomhle tématu promluvit, nebojte se mi napsat email)