Co s tělem po smrti?

Dnes načneme zábavu z trochu morbidnějšího soudku. Ne že bych se v tomhle tématu nějak vyžívala, tu fázi už mám za sebou, ale smrt mi připadá být přirozenou součástí života. A připadá mi naprosto normální nad ní přemýšlet, především z toho praktického pohledu. 

Nedávno se mě někdo zeptal, jestli si někdy představuju svůj vlastní pohřeb, jestli nad tím přemýšlím, jestli mám nějakou představu. A jelikož nad tím přemýšlím už asi od osmého roku svého života, tak jsem řekla cca něco jako "jo, chci se nechat zpopelnit (nikdy nevíte, kdy se najde nějakej blbec, kterej se vás pokusí "oživit" na zombie), chci lidem stihnout napsat dopisy, protože fakt nechci ty srdceryvný umrlčí kecy jako mrtvá zažít, a určitě chci vlastní hudební výběr". Napadala mě ještě strašná spousta dalších věcí. Vlastně to je tak trochu jako když člověk plánuje svatbu, jen už do toho v danou chvíli nebude moct kecat, takže všechno radši zařídím hezky s předstihem, snad to vyjde. :))

No a před pár dny jsem na internetu narazila na něco tak úžasně geniálního, že jsem z toho byla (a pořád jsem) úplně na větvi. A je to tak přirozené a jednoduché, že jsem byla zároveň i úplně v háji borovým z toho, že mě to samotnou nenapadlo hned. Takže milé pohřební/hřbitovní služby, drahé luxusní rakve a předplacenky na hřbitovní plácky si strčte za klobouk. Já chci papírový kornout a semínko nějakého stromu.

zdroj: http://www.martinazua.com/eng/design-nature/bios-urn/

O co jde? To takhle jednoho španělského designéra - Martín Azúa - napadlo zkombinovat důstojnost odchodu člověka ze světa a moderní EKO trendy. A vylezla mu z toho Bios Urn, která má za úkol navrátit člověka do přirozeného cyklu života a smrti (kočka sežere kuře, pak zemře, rozpadne se v zemi, vyroste tráva, kuře sežere trávu, kočka sežere kuře, a tak nějak dál - tím ale nechci naznačit, že je mým přáním, aby mě budoucí generace sežraly).

zdroj: http://www.martinazua.com/eng/design-nature/bios-urn/

Urna je vyrobena ze 100% rozkladatelných materiálů - kokosové skořápky, rašelina a celulóza. Ty se smíchají s popelem. A k tomu všemu přidáte semínko nějaké rostliny. Třeba stromu. Zakopete, zaléváte, a časem vám třeba z prababičky vyroste na zahradě břízka. :) Nevím jak vám, ale mně to připadá strašně hezké, rozhodně to je lepší než ležet v urně někde ve skříni nebo rozptyl na loučce u krematoria s dalšími X nebožtíky. A ještě uděláte něco pro přírodu i po smrti, značka ideál.

Po rychlém projetí odkazů na Google jsem vyšťourala, že už teď tuto možnost uložení nabízí třeba pohřební služba ve Stříbře. Vystaví vám certifikát o pravosti popela a smíchají ho s přírodním obsahem urny. A můžete sázet.

Po diskuzi s Kubou jsme si ještě vymysleli, že by se to dalo využít i pro zvířátka. Mohlo by to mít mnohem lepší dopad jak na psychiku moji, tak našich případných dětí. Určitě mnohem lepší než vědomí, že támhle někde leží zakopanej pes. Celej. Doslova.

Takže tohle teď chci. Po smrti chci být strom. Jen ještě nevím jaký, ale na to dojdu časem. Hlavně žádný, který plodí něco poživatelného... :D

Jaký na to máte názor? Líbí se vám tahle alternativa? Nebo jste (a teď ocituju svoji oblíbenou dopisovatelku) "zkurvený materialisti, a chcete zabírat co nejvíc místa i po smrti"?

M.