Soužití s přítelem

Dnešní článek je tak trochu na objednávku. Zuzka nemá co číst, tak do mě chvíli hučela, ať zas něco napíšu. Třeba na téma sex při společném soužití (dobytek ne, tyjo) nebo dělení prací při společném soužití. No a jelikož náš sex je naše soukromá věc a dělení práce jsme tak nějak postupem času vzdali, vezmu to pěkně z globálního pohledu.

S přítelem bydlím už více než rok. Sestěhování bylo tak nějak přirozené, postupné, bez nějakých křečovitostí. Jestli s ním chci bydlet se mě "oficiálně" zeptal až nějakou chvíli po tom, co jsme spolu už víceméně bydleli. Z toho důvodu to bylo myšleno spíš jako malý soukromý vtip, než že by očekával telenoveláckou reakci. Ono obecně v našem vztahu funguje všechno dost přirozeně. Člověk by až řekl, že jsme jak manželé po 20 letech. V dobrém slova smyslu. A jak to u nás tedy funguje?

Někdy to u nás funguje i takto, sice to není zrovna obvyklý úkaz (ta fotka je starší), ale co už. A ne, není to rozmazaný exkrement, je to čokoládová pleťová maska. :D

Úklid:

Úklid řešíme víceméně nárazově. Ani jeden z nás po rodičích nepodědil chorobnou touhu mít všude perfektní pořádek, a taky to tu občas podle toho vypadá. Kdysi jsme měli tendenci si rozdělit úkoly, dokonce na to máme ještě na lednici vymakanou tabulku, ale všichni víme, jak takové věci většinou končí... :D Takže ty domácí povinnosti se rozdělily tak nějak časem. Víceméně děláme oba všechno na střídačku, prostě podle času a energie. Pouze s odpaďákem chodí jen Kuba, a já zas umývám koupelnu a záchod a peru. Někdy dostanu záchvat, že mám potřebu uklidit celý byt. Přítele ty uklízecí choutky někdy chytnou taky, ale většinou jsou mnohem méně drastičtější, než ty moje.

Vaření:
Kdo nás zná, tak se teď už nejspíš potutelně usmívá. Vaříme rádi, vaříme pořád, vaříme zdravě (ok, ta víkendová pečená kachna byla výjimka, ale i tak byla dělaná co nejvíc zdravě :D) a hlavně vaříme OBA. Přítele jsem si musela trochu vychovat, ale měl solidní základy a je to takový přirozený talent, takže to šlo velmi snadno a poměrně dost rychle. Teď dělá nejlepší vývary na světě a knedlíky na pařáčku přikrývá pokličkou. V tuhle chvíli bych si i dovolila tvrdit, že podle návodu už je schopný uvařit opravdu všechno tak, aby to bylo nejen poživatelné, ale aby si člověk při tom žrádle i pošušňával blahem (nebo se tomu říká čvachtat?). Vaříme zase tak nějak podle času a nálady. Dřív jsem vařila víc já, teď spíš z časových důvodů on. Někdy vaříme i spolu nebo napůl. A obvykle jídla plánujeme na týden dopředu, aspoň přibližně. 

Nákupy:
Nákupy jídla většinou obstarává Kuba, protože má na to prostě víc času. A řekla bych, že i víc nervů. Plus každou sobotu nám nějaký nákup doveze moje máti. Občas taky něco skočím koupit, ale to jen výjimečně cestou domů, když se náhodou vracím v době, kdy ještě nemají vše vyprodané. Spíš beru jen drobnosti, co jsou nutně potřeba, nebo nějaké svačinky Kubovi za odměnu, a věci z drogérie. Sem tam chodíme nakupovat i spolu, ale to nemá rád, protože já moc koukám, co mají, a pak máme v košíku jednou tolik věcí, než pro kolik jsme šli. 

Finance:
Finanční chod domácnosti vede jednoznačně přítel. Sice mu pravidelně přispívám na energie, občas něco koupím, nebo přidám peníze na nákup, ale jelikož z nás dvou je on ten, kdo má normální měsíční plat, tak je vcelku logické, že náklady táhne on. Nebudu se tu ohánět čísly

Péče o zvířata:
V bytě jsou s námi ještě dvě kočky. O obě se staráme spolu. Jídlo a čištění záchodů obstarává spíš Kuba (ráno dřív vstává a odpoledne je většinou dřív doma), veterináře a odchlupování bytu zařizuju obvykle já. Drápky jim stříháme spolu, to samé mytí nebo vyčesávání a financování.

Volný čas:
Možná by vás mohlo napadnout, že když spolu dva lidi žijí, začnou se časem nudit nebo si lézt na nervy. Zatím jsem to nějak nepostřehla. Koukáme spolu na filmy/seriály, oba máme svůj počítač, takže si zábavu obstaráváme i samostatně, někdy hrajeme hry, čteme, chodíme do kina nebo na večeře... Samozřejmě neděláme úplně všechno spolu. Zase je to prostě takové... Přirozené... Tohle slovo tu teď padlo častokrát, ale je to prostě tak. Navzájem se neomezujeme a nevadí nám podnikat něco dohromady nebo samostatně.

Hádky:
Vždycky, když se mě někdo zeptá "Tak co, už jste se pohádali?", tak netuším, co odpovědět, protože mi prostě nepřipadá, že jsme se někdy fakt pohádali v pravém slova smyslu. Jasně, občas se dohadujeme nebo čertíme, ale je to jen kvůli drobnostem (např. "To si děláš srandu, že zas chceš dělat něco se zelím?!" nebo "Co je to tady zas za bordel?!"). Myslím, že nevyměnit si ve vztahu pár názorů nebo nic neřešit je tak nějak nemožný a nenormální. Ale abychom do sebe jeli natvrdo, jak si většinou lidé pod hádkou představují? To fakt ne. Alespoň já to takhle nevnímám. Obvykle si vše vyříkáme nebo dojdeme k nějakému kompromisu. 

Fotka z letošních prázdnin. Za blbečky jsme nejspíš pořád, možná i proto spolu tak vycházíme. 

Toliko k takovým těm základním oblastem společného soužití. Teď se ještě může nabízet otázka, jestli je lepší s někým chodit a bydlet jinde, nebo s ním zároveň chodit i žít. Těžko říct, každému vyhovuje něco jiného, i ty představy o vztazích se liší. Ale logicky, pokud byste s dotyčným chtěli strávit i zbytek života, tak by vám nemělo dělat problém vydržet spolu v jedné domácnosti. V tuhle chvíli můžu říct, že pro mě je to soužití lepší, protože mi připadá, že to ten vztah posunulo trochu jinam - dál do té budoucnosti, ve které si můžu říct "jo, teď můžu v klidu šťastná umřít".

S tím souvisí ještě další otázka - ta ohledně změny pohledu na druhého. Když se k sobě lidé sestěhují, tak se jejich vztah ZCELA NEČEKANĚ tak trochu změní. Najednou zjistíte, že všichni lidé mají vylučovací soustavu, že existuje něco jako chrápání nebo změny nálad podle denní doby, nebo že nemůžete do konce života fungovat tak, že se budete převlékat uzavřeni v nepřístupné tmavé komoře. Dále zjistíte, že si prostě musíte být jeden druhému oporou, jinak to krachne. Zjistíte, že už jste nejspíš dospěli. Jeden by řekl, že tohle všechno s člověkem pořádně zatřese. Možná ano, možná ne. Já jsem si na tenhle život zvykla velmi rychle, jsem v něm spokojená a vyhovuje mi. Jen ty kočky by mohly přestat tak smrdět, když vykonají potřebu...

S klidem a pohodou čůs

M.

(Já teď v klidu moc nejsem, řešíme nával práce do školy a mám chuť někomu prokopnout buben... Zúčastnění nejspíš tuší komu. Tak si prosím ten klid užívejte i za mě.)