Krátká stať o těšitbě

Ne, nemám na mysli "Tje shit, bah" nebo něco takového. I když těch shitů se to kolem a kolem vlastně taky týká. Momentálně ale mluvím o těšitbě od slova těšit se. Je to divný, já vím, ale už jste měli dost času si zvyknout...

Poslední dobou všichni píší a mluví o tom, jak se na něco těší. Tenhle se těší, až se konečně dobře nažere u máti na obědě, tahle se zas těší, až konečně začne léto, někdo se zas těší, až konečně najde nějakou práci, nebo až mu naopak skončí nějaké povinnosti. A mě to tak donutilo se zamyslet, na co se vlastně těším já. V tuhle chvíli s čistým svědomím přiznávám, že mám vše, co potřebuju. A víceméně i to, co si přeju. A když to nemám, tak si zařídím, abych to měla, nebo abych se dostala alespoň o kousek blíže k tomu, aby se mi to splnilo. A jo, je to takhle snadné, stačí přestat kňourat a prostě začít jednat. Nicméně je tu jeden neřád, který mi už 16,5 roku dýchá na krk. A poslední dobou funí čím dál hlasitěji.

16,5 roku je až děsivě dlouhá doba, což? A teď si vemte, že mě nesužuje nic tak tragického, jako nějaká nemoc nebo utajená vražda. Mým prokletím je školní docházka. V souvislosti s ní je celá ta doba až příliš úctyhodnou tragédií. 16,5 roku neustálého stresu ze zkoušek, tíhy povinností a nervů z úkolů. A je úplně jedno, jestli si věci děláte dopředu nebo na poslední chvíli, stejně jste pořád ve stresu. I když uděláte zkoušku, pořád vám je na blití jen z té představy, že vás čeká další, a pak ještě jedna, a pak zase další. Nekonečný kolotoč nepříjemných povinností, kterému by člověk nejradši řekl "NAZDAR!!!" a frčel někam do háje, kde ho nikdo nebude otravovat. A nejstrašnější na tom je, že tenhle pocit je rok od roku - ne - minutu od minuty nutkavější. Už toho mám prostě plné zuby. A čím déle v tom kolotoči jsem, tím více vidím, jaké množství informací je mi naprosto k ničemu, a kolik úsilí jsem vynaložila naprosto zbytečně. Tohle mě s prominutím sere. A to prosimvás ani nejsem nějaký problémový student a nemám žádné potíže s učením. Z tohohle pohledu jsem na tom vlastně ještě velmi dobře. Ale kdyby to aspoň k něčemu bylo, kdybych v těch úkolech a zkouškách viděla nějaký větší smysl než ten, že mi to sežere pořádný kus času a nervů, ale nic mi to nedá... Ale bohužel. A přesto se vlastně trápím dobrovolně, i když ta dobrovolnost je jen jakýmsi pozlátkem. Tlak rodiny, situace na trhu práce a společnosti mi prostě nedává na výběr. A v tuhle chvíli prostě můžu říct, že moje trpělivost i nervová kapacita dojíždí ke konci, a víc jak 18 (max. 19) let už prostě nedám. Ne. 

Takže na co se tedy těším? Těším se, až za toho 1,5 roku (když to půjde bez problémů) budu mít KONEČNĚ od všeho toho školního svinstva jako student pokoj. Těším se, až si doma sednu na zadek, zakloním hlavu a zašeptám "Ty vole, konečně klid", a budu vědět, že za týden, měsíc, a ani za půl roku mě k určitému termínu nečeká nic, co musím splnit, abych neměla problémy s úspěšným dokončením studia. Ale přesto mi pořád nikdo nevěří, že mi bude lépe, až budu pracovat, než teď při studiu. Naivky.

A až se mě máma zase s prosebným výrazem zeptá, jestli bych přece jen nechtěla ten doktorát, už s ní nebudu o ničem diskutovat. Jen se ironicky ušklíbnu a poklepu si na čelo.

No a jelikož jdu za pár hodin na 2 zkoušky, tak to magické PŘEŽIJTE nepopřeju vám, ale sama sobě. Amen.

M.