Poprvé v Bratislavě, aneb hurá, už nejsem slovenská panna

V pátek mě vzal Miláš za rodinou. A ať už to všichni víte nebo nevíte, rodinu má na Slovensku. A já na Slovensku ještě co? Nikdy nebyla. I když teď už to vlastně není pravda.

Když to vezmu kolem a kolem, tak jsem vlastně ještě žádného z našich státních sousedů nenavštívila, pokud nepočítám překročení hraniční čáry. To je trochu smutný, hlavně, že jsem byla až na Kanárech... x) Ale o tom to není.

Zpátky k věci - takže Slovensko. Přítel měl splnit navštěvovací povinnost a jeho mama (přečtěte si to nahlas krátce, zní to hezky, že? :D) se po mně už ptala, takže to nakonec dopadlo tak, že z navštěvovací povinnosti se stala povinnost představit přítulku. A abych si náhodou nemyslela, že to bude ízy pízy, tak to bylo na 2 noci a rovnou meeting s celou famílií. Jak u mafiánů. :D

Ve vlaku se mi postupně začínalo dělat špatně, ani espumisan mi nepomohl. :D Strach z nepřijetí, že jim nebudu rozumět, cizí záchod atd, jsou vcelku dostatečné důvody pro stres, ni? Skoro veškeré moje obavy byly rozmetány hnedka po opuštění nádražní budovy, kdy se na nás vrhla usměvavá pomenší paní, která mě velmi mateřsky přivítala a zatáhla nás k autu. Po cestě se přidal i tatko, ze kterého jsem teda měla trochu vítr, ale nakonec jsem si na jeho specifický druh humoru a projevu taky vcelku zvykla. xD K večeři pak byla zemlbába, kterou mi doma nikdo nechce udělat. Nom nom, byla výborná - hrušková.

Zbývající ze zmíněných obav se rozplynuly následující den. O záchodě mluvit nebudu, každý víme svoje a nikdo v tom není sám. Hlavní je, že jsem přežila ve stavu více než skvělém. :))) A co se týče porozumění, těžká zkouška na mě čekala v sobotu dopoledne, kdy jsme se měli dostavit do bytu jedné ze sester na rodinný oběd. Nekomentuju, že mě málem trefilo, když začalo svítit sluníčko a já venku hnila v zimním kabátu. Ať žijou změny počasí. Dveře do bytu nám otevřela mama s Elinkou v náručí, musela jsem asi vypadat fakt hrozivě, protože se chudák malá schovávala a bála se na nás jen podívat. :D Po nějaké chvíli jí ale otrnulo a už prohlašovala něco jako "Ja chcem ísť s Miškou von." Tak jsme šli. Venku jsme observovali králíka, házeli šipky a tak. Pak závěrečná fotka a šup zpátky do bytu. Pro ilustraci:

Pobyt ve společnosti celé rodiny proběhl také skvěle, všichni byli příjemní a milí, hovorní, hlasití... :D Uznávám, že po většinu času jsem se cítila dost zmateně, protože nejsem zvyklá na debaty typu "každý mluví velmi nahlas a ideálně všichni dohromady a ještě ideálněji o stopadesáti věcech najednou". Ale časem jsem zmákla i to a připadala jsem si zase jako o něco menší debil, když jsem i zvládla odpovídat na otázky, které byly směřovány na mě. :D Po obědě a dortíku mě Kubi šel provést po "centru". Nemůžu říct, že by se mi Bratislava v centru vyloženě nelíbila, ale ty davy lidí mi to prostě znechutily a nějak mi to město celkově až moc připomíná Hradec a neuspokojuje mě esteticky, bydlet bych tam nechtěla. :)

No a celkové dojmy? Oproti Kubkovu očekávání jsem z celé rodiny byla docela dost nadšená, cítila jsem se mezi nima dobře a rozhodně mi nebude dělat problém se těšit na další návštěvu. Která teda bude pravděpodobně na Kubiho a Ely narozky, pokud se nestane něco nepředvídatelného jako obvykle. A na oslovení Mišelko a Miško se strašně rychle zvyká... :)))

M.